Exteriér kostela sv. Josefa v Senetářově. Foto: Martin Koplík.

Slib z války. Kostel v Senetářově, který začal kusem hlíny

Nejdřív tu byl slib. Potom kus hlíny. A nakonec kostel, který dodnes překvapuje svou odvahou. V Senetářově na Blanensku se nad rybníkem zvedá stavba připomínající plachtu. Její příběh spojuje válečné vysídlení, vytrvalost místních lidí a setkání architektury s moderním uměním.

Fotografie: Martin Koplík.

Slib lidí, kteří se chtěli vrátit domů

Za druhé světové války museli obyvatelé Senetářova opustit své domovy kvůli rozšiřování německého vojenského prostoru. S nadějí na návrat se spojil závazek: vybudovat novou kapli. Domů se po válce vrátili. Na splnění slibu ale čekali ještě více než dvacet let.

Příležitost přišla s uvolněním šedesátých let. Hybnou silou se stal jedovnický farář František Vavříček. Peníze se získávaly ze sbírek a darů, na staveništi pracovali místní i lidé z okolí bez nároku na odměnu. Mezi lety 1969 a 1971 tak vyrostl kostel, jehož podoba měla daleko k běžné představě venkovské kaple.

Na tuhle okolnost je dobré myslet při pohledu na jeho fotografie. Za odvážnou siluetou stojí také lidé, kteří po práci přicházeli stavět místo pro svou obec.

Autor, který začal modelovat

Ludvík Kolek byl malíř a sochař. Senetářov se stal jeho první stavbou. Návrh vznikal sochařským způsobem: modelováním z hlíny. Technickou podobu mu pomáhal dát inženýr Otakar Vrabec, který Kolkovu představu převáděl do výkresů.

Tenhle původ je na kostele cítit. Střechu vnímáte jako pohyb, zakřivení a gesto. Při obcházení budovy se mění její proporce i vztah k okolí. Zkuste si v duchu zakrýt kříž: silueta by mohla patřit i monumentální soše.

Inspirace Le Corbusierem přinesla na moravský venkov mezinárodní jazyk moderní architektury. V Senetářově přitom získal velmi osobní význam: dal podobu dávnému místnímu slibu.

Pod betonovou plachtou

Výraznou střechu tvoří železobetonová skořepina. Zespodu jsou v ní patrné otisky bednění, připomínka skutečné práce a materiálu. Když zvednete oči, můžete sledovat, jak beton získal tvar díky dřevěné konstrukci, která už dávno zmizela.

Podél vyvýšené hlavní lodi vstupuje dovnitř světlo přes vitráže. Střecha, která zvenčí určuje siluetu celé stavby, uvnitř rámuje prostor a vede pohled k oltáři. Vyplatí se chvíli zůstat sedět a sledovat vztah světlých ploch, barevného skla a betonového podhledu.

Interiér kostela sv. Josefa v Senetářově. Foto: Martin Koplík.
Betonová skořepina a světlo v hlavní lodi kostela sv. Josefa. Foto: Martin Koplík.

Čtrnáct zastavení, jeden silný zážitek

Uvnitř čeká další překvapení: křížová cesta Mikuláše Medka. Čtrnáct obrazů v temných modrých a červených tónech přináší do prostoru soustředěnou, neklidnou energii. Medek je maloval v době těžké nemoci.

Tradiční příběh zde získává abstraktní podobu. Barva a struktura vyžadují jiný způsob pozornosti než vyprávění složené z postav a gest. U jednotlivých obrazů můžete zůstat déle, vracet se k nim a vnímat, jak proměňují atmosféru celého interiéru.

Křížová cesta Mikuláše Medka v Senetářově. Foto: Martin Koplík.
Čtrnáct abstraktních zastavení křížové cesty od Mikuláše Medka. Foto: Martin Koplík.

Zastavte se už u dveří

Velká architektura se poznává také v malém měřítku. Ještě před vstupem si všimněte reliéfních bronzových madel. Jejich plastický povrch nabízí úplně jiný zážitek než vzdálený pohled na střechu: uměleckého díla se tady dotýkáte rukou.

Právě přechod od celku k detailu dělá návštěvu zajímavou. Jednou sledujete budovu v krajině, podruhé světlo vysoko nad hlavou a nakonec drobný reliéf přímo před sebou.

Reliéfní madla vstupních dveří kostela. Foto: Martin Koplík.
Reliéfní madla prosklených vstupních dveří. Foto: Martin Koplík.

Postaven za dva roky. Vysvěcen za dvacet

Dokončením stavby potíže neskončily. Podle reportáže České televize se zvažovala i její demolice nebo přeměna na kulturní dům. Při otevření 11. července 1971 byly příjezdové cesty uzavřené. Lidé přesto dorazili, část cesty absolvovali pěšky. Na slavnosti se sešly tisíce návštěvníků.

První mše se konala, slavnostní vysvěcení však režim nepovolil. Kostel se ho dočkal až 7. července 1991, kdy jej posvětil brněnský biskup Vojtěch Cikrle. Dvacetiletá mezera mezi oběma daty připomíná, jak silně do života jedné malé stavby zasahovaly velké dějiny.

Brutalismus má i tichou stránku

Senetářov rozšiřuje představu o architektuře své doby. Vedle rozměrných hotelů, úřadů a kulturních domů stojí za pozornost i kostel, v němž se odvážné zacházení s betonem setkává s potřebou klidu, soustředění a společného prostoru.

Možná právě proto jeho příběh zůstává tak působivý. Ukazuje, co může vzniknout, když se osobní výtvarná představa potká s vytrvalostí celé obce. Při pohledu na jeho zvedající se střechu pak vidíte také slib, který lidé dokázali splnit.

Další souvislosti mezi architekturou, uměním a předměty každodenního života objevujte s Design Museum Prague. Začněte u naší výstavy HNUSNÝ: Československý brutalismus 1960–1989.


Chcete kostel vidět naživo?
Kostel sv. Josefa najdete v Senetářově v okrese Blansko, v Jihomoravském kraji. Jde o fungující duchovní prostor; před cestou si ověřte možnosti vstupu na webu obce a respektujte průběh bohoslužeb.

Fotografie: Martin Koplík. Historické a architektonické podklady: obec Senetářov, Atlas české architektury a Česká televize.

Zpět na blog