Mizející odkaz československého brutalismu: Když nábytek a architektura tvořily jeden vesmír

Proč nás stavby a interiéry z druhé poloviny 20. století dodnes tak fascinují, a zároveň tak rychle mizí z mapy našich měst? Opozdilá láska k brutální kráse přichází často až ve chvíli, kdy už kolem nás létají jen kusy betonu.

Žijeme v době, kdy se paměť našich měst mění až mrazivě rychle. Éra československého brutalismu a pozdní moderny přitom nebyla o pouhé šedi a chladu, jak se dodnes mnozí mylně domnívají. Byla to éra hlubokého architektonického mindsetu založeného na konceptu Gesamtkunstwerku – totálního uměleckého díla, kde architekt či výtvarník nenavrhl jen obvodové zdi, ale propojil konstrukci, světlo, materiály a autorský nábytek do jednoho nedělitelného organismu.

Mindset brutalismu stál na odvaze přiznat materiál v jeho nejčistší, nejroztodivnější a nejdrsnější podobě – odtud ostatně pochází i název z francouzského béton brut (surový beton). Nešlo však jen o beton. Československá větev tohoto směru byla unikátní svou výtvarnou bohatostí, kdy se surovost materiálu potkávala s hrou světla, výraznými strukturami, sklem a řemeslně dokonalým detailem.

Ukázkovým příkladem tohoto vizuálního jazyka se stal pražský komplex Transgas s ikonickým obkladem z tmavých, žáruvzdorných rakovnických dlaždic, přiznaným potrubím v interiéru a futuristickým kovovým nábytkem. Podobně odvážně promlouvá i Nová scéna Národního divadla, zahalená do zelenkavě-hnědých granitových dlaždic a masivních skleněných tvárnic, nebo obchodní dům Kotva, kde surovost konstrukce vyvažoval propracovaný, temně tónovaný interiér.

Bohužel právě tento nekompromisní názor dělá z brutalistních staveb extrémně zranitelná díla. Když z takového prostoru vyjmete původní nábytek nebo změníte povrchy, celá myšlenka se rozpadne. Tragickým příkladem tohoto nepochopení se stala necitlivá likvidace autorského nábytku Olbrama Zoubka v pražské kavárně U Zlatého hada nebo osud karlovarského hotelu Thermal od manželů Machoninových, kde tisíce kusů na míru navržených barevných křesel skončily při moderních úpravách na skládkách. Nejtemnější kapitolu pak napsal rok 2019, kdy byl i přes obrovské protesty veřejnosti i odborníků pražský Transgas kompletně zbourán. Naopak světlou výjimkou a symbolem naděje zůstává Ještěd, kde se dnes díky komunitě nadšenců mravenčí prací vracejí do restaurace věrné repliky původního organického nábytku Otakara Binara.

Významnou a v mnoha ohledech symbolickou postavou této éry byl architekt Karel Prager. Jako autor budovy bývalého Federálního shromáždění vytvořil jednu z nejvýraznějších brutalistních staveb u nás – monumentální konstrukci propojující ocel, sklo a autorská umělecká díla v jeden organický celek. Paradoxně byl však po dokončení této stavby tehdejším režimem vyloučen z architektonických soutěží.

Fascinující kontrast k jeho odvážné modernistické tvorbě představuje jeho pozdější podíl na rekonstrukci kubistického domu U Černé Matky Boží od Josefa Gočára. Prager k tomuto úkolu přistoupil s mimořádným citu, pokorou a hlubokým respektem k původnímu autorovi. Ukázal tak, že klíčem k architektuře je porozumění hodnotě minulosti – což je přístup a lekce z historie, která dnešnímu světu při zacházení s brutalistním dědictvím tak často chybí.

Navštivte výstavu brutalismu: Zachráněné fragmenty mizícího světa

Přijďte se dotknout historie, která už z našich měst z velké části zmizela. Od 12. září vás zveme na výstavu brutalismu, kterou pořádáme ve spolupráci se studiem Nanovo. Budete mít jedinečnou možnost spatřit originální dochované fragmenty, autorský nábytek a umělecké detaily přímo z ikonických, avšak dnes již zdemolovaných či výrazně proměněných míst.

Na vlastní oči uvidíte zlomky interiérového vybavení ze slavného Hotelu Praha, prvky z kavárny U Zlatého hada s nábytkem Olbrama Zoubka a další vzácné relikvie z éry, kdy architektura a výtvarné umění tvořily nerozdělitelný vesmír.

Kdy: Od 12. září, Design Museum Prague, U Lužického semináře 86/11, 118 00 Malá Strana

Těšíme se na vaši návštěvu!